Meristémy

Obrazy Evy Nádvorníkové ukazují přírodu samu v jejím tajemném hrozivém bujení, ale i „rozumné“, věčné existenci. Důležitou roli tu hraje citlivé navození nálady. Na jedné straně temná tvář tiché noční existence, na straně druhé denní jas prvoplánově šťastných životodárných vizí. Výsledkem je smyslově naléhavá, magická realita obrazu s naturalistickými detaily, která, ač v souladu s principem uzavřeného malířského díla poskytuje pouze statický obraz skutečnosti, přesto evokuje pocity živého dění.

Eva Nádvorníková aplikuje osobité malířské postupy, v nichž experimentuje s mícháním barev a reflektuje psychické stavy při pozorování větví. Při detailním pohledu na obrazy se nám odkrývá živost jednotlivých drobných partií olejomaleb. Podle povahy vnímatele se mohou části obrazů působivě „rozhýbat“ a divák může objevit vlastní nálezy. Obrazy jako celky jsou zřetelné a explicitní svým klidem jako různé barevné koruny stromů, ale ve svých detailech malby znázorňují spíše výjevy z inferna.

Zkušenost s bezprostřední malbou v plenéru Evě upřímně závidím.

Eviny stromy

Námět stromu se v tvorbě Evy Svobody Nádvorníkové poprvé objevuje kolem roku 2004. Od této doby malířka téma dále rozvíjí v nejrůznějších podobách. Zkoumá strom sám o sobě anebo se od něj odpoutává a jeho formu používá jako prostředek pro vyjádření dalších sdělení. Rastr větví jí umožňuje zachycovat prostor v několika plánech, z nichž nejvzdálenější zůstává otevřený do nekonečna. Obrazy se tak stávají určitými barevnými vesmíry. Vesmíry, jež formuje světlo, jehož charakter Eva analyzuje v listoví, kůře, plodech, větvích i v pohledu skrze ně, jak o tom svědčí například cyklus s názvem Průhledy.

V posledních malbách již není v námětu tolik patrné hledání prostorových vztahů, ale zaměření se na strom jako takový. Malířka se sžívá se stromem jako by on a ona byli jednou bytostí. Chápe jej velmi tělesně. Koruna překypuje životem, míza teče jako krev v žilách větvoví. Z malířského podání lze cítit křehkost i divokost nervně expresivního rukopisu, jakož i pozoruhodnou práci s barvou a harmonicky vyváženými barevnými kontrasty.

Obrazy působí na první pohled živým podáním ala prima, ale většina z nich vznikala poměrně dlouhou dobu. Způsob Eviny malby se blíží meditaci. Skrze zdánlivě nehybný objekt pozoruje jeho vlastní proměny. Strom je zobrazen jako zlatistý v překypující bohatosti barev, v plné síle léta anebo jako bílomodrý v zajetí mrazu. Strom plný života anebo oholený na kosti větví. Větší rozměry obrazů dávají divákovi možnost se rovněž účastnit spolubytí s námětem díla a vnořit se do dalších netušených prostorů.

Hluboké zaujetí malířky Evy Svobody Nádvorníkové pro námět stromu by se dalo vyložit jako hledání vlastních „kořenů“, ve snaze o návrat k neduální prapůvodní rovnováze, smazání hranic mezi osobním a neosobním.