Tvarové kompozice
Helena Samohelová
sochařka, keramička, restaurátorka
Narozena 1941 v Praze.
Studia: 1954–1959 Střední uměleckoprůmyslová škola v Praze;
1961–1967, Vysoká škola uměleckoprůmyslová (prof. Otto Eckert).
Členkou Umělecké besedy od roku 2020.
Žije a pracuje v Praze.
Helena Samohelová po studiích na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v ateliéru keramiky profesora Eckerta působila jako restaurátorka v Uměleckých řemeslech a absolvovala stipendijní práce v keramických závodech.
Mnoho jejích realizací se nachází ve veřejném prostoru, např. na pražském hlavním nádraží nebo ve stanici Můstek na trase B pražského metra.
Z výtvarného díla Heleny Samohelové na nás dýchá skrytý řád, který vyplývá nejen z autorčina smyslu pro krásu stereometrických kompozic a racionálních konstrukcí a z její řemeslné technologické kázně, ale i z její osobní skromnosti. Její tvorba si přitom po celou její tvůrčí dráhu zachovává konzistentní linii.
Po absolvování studií na uměleckoprůmyslové škole v ateliérech profesorů Josefa Malejovského a Otto Eckerta se věnovala tvarování váz, objektů a interiérových plastik. Nejvýznamnějším vkladem Heleny Samohelové české vizuální kultuře však je její spolupráce s architekty na realizacích keramických stěn, s nimiž se setkáváme zejména ve veřejném prostoru, které svojí jednoduchostí, čistotou a uměřeným vstřícným haptickým působením zpříjemňují pohyb v těch nejfrekventovanějších prostorách. Chodíme kolem jejích realizací, aniž bychom vnímali, že nám pomáhají užívat veřejný prostor svým řádem a uměřeností. Dodávají vlídné a podnětné pozadí naší každodennosti. Setkáváme se s nimi, nebo do nedávna jsme se s nimi mohli setkávat, v obchodním domě Kotva (1974), v bývalé České spořitelně na Jungmannově ulici v Praze (1975), v bufetu Kongresového centra v Praze (1980), ve stanici Můstek metra B (1985), v menze Ústavu jaderné fyziky UK v Praze Tróji (1986), v hale bazénu hotelu Panorama (1986) nebo ve vestibulu pražského hlavního nádraží. Prestižní realizací byla i její práce na exteriérových stěnách stavby městského divadla v izraelském městě Beer Sheva (1995).
Ve své volné tvorbě vytváří užitou keramiku, v níž spojuje svůj smysl pro racionální řád a pro ,rafinovanou práci s objemem, s účelovostí předmětů denní potřeby, přinášejících radost ve všedních chvílích. Vedle toho je autorkou keramických plastik zvířat, které svým vtipem, lapidárním pojetím a decentní barevností náleží k tomu nejlepšímu, co v tomto žánru v českém umění vzniklo. Závažnější jsou její abstraktní plastiky, zkoumající průniky tvarů, jejich komplementaritu, spojení geometricky komponovaných těles a vážné vizuální hry s nimi. S velkou dávkou jemné hravosti aplikuje antagonismus tvarového pozitivu a negativu, nekončící tvary a plochy, jako například möbiův pruh a podobné vizuální jevy, přinášející intelektuální obohacení a radost.
K decentnímu, nesentimentálnímu vyznění jejích sochařských kompozic přispívá i její cit pro materiál, například při aplikaci ostřené pálené hlíny s patinou v tlumených tónech nejčastěji romantické kobaltově modré.
Umělecká práce Heleny Samohelové náleží k těm tvůrčím činům, jejichž přítomnost si často neuvědomujeme, ale náš svět by byl chudší, kdyby jej nebylo.
Ivo Binder
Galerie Makráč, 26. 2. 2026
