Detaily vnitřních vrstev

https://www.kristinavasickova.wordpress.com/

Je takový osud,
Že co je v něm bez chvění, není pevné

Je taková láska,
Že se ti nedostává světa, byť jenom pro krůček
…
A je takové ticho, že je musíš vyslovit:
A to ty, právě ty!

Vladimír Holan, Je, (Bolest, 1965)

Paradox Holanových veršů může být jedním z klíčů k poetice uměleckých děl Kristiny Vašíčkové. Bohaté struktury jejích kreseb znejišťují naše vnímání prostoru, vtahují diváka do svého světa, zahaleného tajemstvím. Právě toto pojetí prostoru je nezaměnitelnou hodnotou kreslířské tvorby Kristiny Vašíčkové a vymezuje ji například vůči jinak formálně blízké práci spoluzakladatele tašismu – německo-francouzského malíře Wolse (1913–1951). Kresebná technika, kterou své vesměs velkoformátové kompozice vytváří je spontánně různorodá, podřízená autorčině vnitřnímu obrazu – kombinuje barevné tuše, uhel, pastely, ale i lihové fixy, které nanáší gestickými tahy, nebo naopak soustředěně souběžnými kresebnými víry (cyklus Vířivky) na papír, dřevo plátno nebo igelit. Rozměr těchto kompozic napomáhá sugesci vnitřních vrstev, do nichž je možno vniknout.

Přestože je sochařská tvorba Kristiny Vašíčkové téměř výhradně figurální, má s jejími kresbami řadu podstatných vnitřních souvislostí: ať je to neortodoxnost technologických postupů, nebo použití výtvarných materiálů, ale především existenciální ponor, snímající z diváka část sdílených úzkostí. Její sochařské myšlení výrazně ovlivnila studia v ateliéru Jiřího Beránka na pražské VŠUP. V sochařských technikách se pak zdokonalovala při své zahraniční stáži na École supérieure des beaux-arts v Marseille. Již v raných sochařských pracích se projevila její zaujatost pro statické nadčasové ikonické postavy, jak je poznávala v starověkém, ale především egyptském a mezopotamském umění. Proto jsou její sochy jakoby zastavené v čase, s pohledem upřeným do nekonečna anebo do vlastního nitra. Trochu připomínají totemické antické figury, trochu pompejánské archeologické nálezy, představující dávné lidské postavy zastavené a petrifikované vrstvou lávy. S jejím pojetím figury také souvisí záliba v černošské kultuře, projevující se jak námětově – například v portrétu marseillského studenta Jerome (2006), tak i formálně – použitím cizorodých prvků do sochařské hmoty, jako například hřebíků, uhlí, pilin aj. Těmito aplikacemi předmětů všední potřeby sleduje znejistění jinak dokonalého sochařského tvaru za účelem hlubší existenciální reflexe. Použitím kombinací bělostné sádry, drátů a uhlí, zalitých do polyesterové hmoty dosahuje také významných světelných kvalit.

Přesto, nebo spíše právě proto, že Kristina Vašíčková volila nekomerční, nelíbivý přístup k sochařské i kreslířské tvorbě, vytvořila dílo, které zanechá v divákovi hlubokou stopu svými znepokojujícími otázkami a poodkrytým tajemstvím nezodpovězeného.

Ivo Binder, 3. 7. 2025