GALERIE MAKRÁČ - POZVÁNKA NA VÝSTAVU


Ústav makromolekulární chemie AV ČR, v. v. i.,

a

Atelier sochařství Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze

 

Vás srdečně zvou na výstavu

 

Jan Albert Šturma

Uzdravení (láska k ruderálu)

Obrázek:Pozvánka

Obrázek:Lochna ige

Obrázek:peroska per se

Obrázek:podvedomi a

Obrázek:Řeka

Obrázek:Rezit

zahájení 2. 7. 2012 v 19 hodin

Otevřeno od 8 do 18 hodin v pracovních dnech od 2.7.2012 do 7.9.2012

 

Výstavní síň Ústavu makromolekulární chemie AV ČR, Praha 6, Heyrovského nám. 2 (konečná stanice tramvají 1, 2, 18).


Plocha stěny pokrytá artefakty, také objekt (subjekt?) profesního botanického zájmu, zároveň však i značného obdivu: periferie, okraj nebo suburbie velkoměsta, v tomto případě převážně Prahy. Jakou má strukturu? Jak se liší od centra? Lze jí mít rád podobně jako Krkonoše, Český ráj nebo třeba Saharu?

Vystavené objekty a texty, fotky krajin a objektů jsou záměrně uspořádány tak, aby na první pohled budily dojem nepřehlednosti a do očí bijící heterogenity, podobně jako se nejspíš cítí každý, kdo se ocitne o půlnoci uprostřed zarostlé opuštěné továrny, nebo si zoufá uprostřed neprostupné, trnité a agresivní akátiny.

Nemusíte bloudit: vystavené artefakty jsou totiž také pokusem o demonstraci nejvýraznějších procesů, které dle mého názoru krajinu na pomezí města a venkova odlišují-především její smysl pro humor, čitelný jak v měřítku floristických druhových seznamů jednoho čtverečního metru, tak i v uspořádání rozsáhlých urbánních struktur nebo v podobě všudypřítomných vzkazů, tagů, hromad odpadků...

Smích a snovost, první i poslední pocity které Vás při návštěvě podobných míst možná ovládnou, jsou nejspíš nejpodstatnější a nejpádnější důvody, proč se silně bránit velkoplošné „normalizaci“ a unifikaci měst, proti násilné introdukci sterilní „zeleně“ a katalogových trávníků (to je obecně prezentováno jako ozdravný proces): nekonečná nuda je pak ještě to nejlepší, co nás může v takové krajině potkat.

Zapíráme tím totiž na moment zdánlivě temnější a divočejší část naší mysli, pevně však usazenou v křoví za poslední zastávkou MHD. Která se v zápětí téměř jistě-posílena naší zuřivou ignorancí- naplno a hlasitě projeví. Bude pak vše přerušeno apokalyptickou invazí bolševníků, křídlatek, akátů, pajasanů, slimáků?


Jan Albert Šturma

Uzdravení: pozadí výstavy

Sledujete pokus představit městský okraj, periferii (nebo také suburbii) jen o něco málo uspořádanější, než ve skutečnosti je. Je to totiž prostor, který lze generalizovat jenom málo, nebo spíš vůbec; proto jsem se ho pokusil představit ve zkratce zdánlivé nepřehlednosti, ve které je k vidění in natura.

Jednotlivé jevy, které činí z periferii svérázný a odlišitelný úsek krajiny, mívají často velmi lokální platnost a jsou neopakovatelné; nebo také patří mezi jevy nejzajímavější.

Jistě by ale šlo uvést některé obecné rysy příměstské krajiny: vysoký podíl ruderálů, výrazný a velkoplošný výskyt invazních a exotických druhů (nejen rostlin jako třeba akátu nebo pajasanu žláznatého, ale i třeba norka nebo zdivočelých papoušků), značná rozloha zahrádkářských kolonií nebo vysoká hustota osídlení „ bezdomovci“. Takové jevy se však občas vyskytují i ve volné krajině – příměstská zóna se však vyznačuje jejich specifickou kombinací.

Odsud pochází první zdroj vystavovaných artefaktů, v tomto případě fotografií: v roce 2011 jsem podnikl (s dalšími „křovináři“, jak sami sebe nazýváme) okružní pochod kolem Prahy a industriálního města Kladna; šlo mimo jiné o experiment, který by ověřil, jaký úsek městské krajiny lze nazývat periferií a pokusit se vytvořit její hrubé vymezení.

jin jan metro 3 defin

Obrázek číslo 1/ picture nr. 1: symbol a hrubá trasa naší exkurze; tímto emblémem jsme naší trasu kolem města značili tak, aby byla opakovaně projitelná. Dodnes je většina nálepek stále patrných.

Předem stanovená kritéria pro vymezení periferie vycházela z výše zmíněného: lze tam přespat, lze rozdělat oheň (experimentálně jsme ověřili, že lze dokonce zapálit pneumatiku od traktoru, aniž by to vyvolalo sebemenší pozornost); lze volně tvořit různé objekty, graffiti a streetart. Nakonec tato exkurze trvala sedm dní a ušli jsme skoro 150 kilometrů. Následující zobecnění jsou tedy čistou empirií: oproti centru města nebo venkovu je tedy periferie výrazně dynamičtějším, překvapivějším a více tvůrčím, méně rigidním prostředím; poskytuje azyl pro ty, kteří odmítají život v bytech (tj. nudných strojích na monotónní, stabilní prostředí-z velké části nikoliv, jak se často tvrdí- z nutnosti nebo nouze, stereotypní a zavádějící je tedy tvrzení, že „bezdomovcům“ nic jiného nezbývá)

Tratoliště na věčných staveništích nebo v opuštěných sadech však také poskytují výborný životní prostor exotickým, (nejen) rostlinným druhům, které zde oproti intenzivně obhospodařované či totálně zastavěné krajině nacházejí útočiště. Přitom nejde jen o prudce se šířící, invazní druhy schopné totálně zahubit domácí vegetaci (i když takové tu samozřejmě také jsou): často jsou to také několik let přežívající pestré kombinace skalniček nebo solitérní štace opuštěných pokojových rostlin (v příhodných rocích jsou zde některé mediteránní druhy schopné i přezimovat), využívající nečekaně kombinace příznivých podmínek, „okna“, dočasná refugia, která však bývají křehká a zanikají často během jediného dne (například pod pády buldozeru nebo při jarních mrazících).

Podobně jako často velmi pestré, kosmopolitní, obskurní kombinace druhů se zde také, jakoby „shodou okolností“ vytvářejí celé úseky krajiny, připomínající dost výrazně různé typy vegetace odlišných částí Země, například tropické lesy, savany nebo slané polopouště. Většinou jde o sukcesní stadia mixu „domácí“ a introdukované flóry.

Velmi důležitým rysem příměstské krajiny je jakoby „ztráta účelu“, tj. virtuálního parametru, který je většinovou společností vnímán jako velmi podstatný, krajině bezezbytku přisuzovaný (pravděpodobně jako rudiment křesťanského nepochopení světa) a jehož dekonstrukce vyvolává zmatek, hněv a nenávist. Na venkově se pěstuje kukuřice, v lese rostou hříbky nebo aspoň pobíhají srnky; ve městě jsou „památky“ a obchody, v akátině za panelákem feťáci, odpadky a injekční stříkačky. Periferie je pak vnímána jako nepříjemně agresivní a blízce přítomná možnost svobody: při vlezu do křoví nestojí píchačky, vlastně zde často není ani předem určený vlez a chybí označení ulic. Nepříjemně pestrá struktura, absence otvíracích hodin, věci denní potřeby v neobvyklých , často až zahanbujících kontextech ( kartáček na zuby v hovnu, zbujelé několikametrové růže v rezavých střepovatých konstrukcích, tulipány v elektrárenském popílku, podprsenka v kalhotách...). Neznámá, divně strukturovaná vegetace (často třeba husté akátiny se smotky lián), obtížně rozeznatelné orientační body; v ostrůvcích periferie blíže do centra však i obscénní, obludné kontexty: to vše vytváří atmosféru lhostejnosti až nenávisti a snahy vše neznámé, podvědomé, silné zatlačit pod zem, rozbuldozerovat a srovnat do linií, přímek a obecně známých symbolů. Příměstské zóny také prakticky nikoho nenapadne chránit podobně jako národní parky nebo jakékoliv přírodní rezervace, byť je svojí biodiversitou často překonávají.

Popisované vlastnosti periferie jsou však dost kulturně podmíněné: obdobná scenérie by v některých odlišných končinách světa nevyvolala prakticky žádnou pozornost (viz obrázek 2).

Neskrývaného stranění tratolištím, brownfieldům na okraji města, patrné z předchozího textu, a zároveň trivializování „superkulturní“ městské nebo „zemědělské“ venkovské krajiny je myšlenkový experiment, který je součástí této výstavy: samozřejmě že hranice těchto krajin ve skutečnosti neexistují, stejně tak jako neexistuje ostrá hranice mezi „paďourem“ z příměstské vilky a „bezdomovcem“- člověku vyrostlému v jiném civilizačním kontextu (například třeba amazonskému indiánovi) by možná dělalo problémy ty dva rozlišit, podobně jako mívají lidé běžně problém rozlišit třeba buk a topol, i když jde (z pohledu přírodovědce) o velmi odlišné stromy.

Zásadní je stav vědomí města, tj. které úseky označujeme jako periferii „teď a tady“ a jakou v našem rozhodování hrají roli: na „periferii“ se totiž, krom vymizení rozdílu mezi okrajem a centrem, boří i rozdíly mezi „úmyslným“ a „nahodilým“- kategoriemi běžně vědomě používanými, ale ve snech neexistujícími.

Obrázek číslo 2 / picture nr.2: okrajová část centrálního tržiště v Mexico City. Z pohledu evropana je Mexico City jedna velká periferie, krom několika krátkých turistických ulic.

Na této výstavě uvažuji proto o městské periferii jako o podvědomí: necenzurovaném, divokém prostoru, kde protiklady existují jen v momentu střetu, oblasti plné invazních myšlenek a expanzivních pocitů, pro poklidnou konzumní existenci žíravé a nebezpečné. Nejde o vylučovaný, ale hlavně potlačovaný prostor: jde o zdroj „ infekce“, který je třeba „léčit“. Náboženství (jak dokládají některé vystavené religiózní objekty), které je kacířské.

To reflektuje i název výstavy, léčení jako zahlcení krajiny obvyklým masivním betonováním a šířením všeobecně akceptovatelné „zeleně“ (osobně si pod tímto ohyzdným pojmem spíše představuji ovocné plísně, například na pomeranči).

Co se však stane, když není místo pro akáty, když se invazní myšlenky nemají kde šířit, když svobodný necenzurovaný prostor zaniká?

Výstava tak představuje protipól chtěného a dějícího se, technokratických vizí a zdánlivě zanikajícího „bezúčelného“, paralelně existujícího světa, závěrečná katarze vzrůstajícího napětí pak může probíhat téměř jakkoliv. Ví se o tom už dávno.

Obrázek 3 / picture nr. 3: prostranství "vnitřní periferie" v centru Istanbulu; park? nálet stromů? skládka? Toto město již centrum přesunulo na okraj a krom nejturističtějších tříd samotné jádro města zaniká.

Jestliže neotevřeš bránu a nenecháš mě vstoupit Rozkopnu dveře, vylomím zámek Roztřískám veřeje, vylomím práh Vyvedu z podsvětí mrtvé A ti svým počtem překonají živé

(sestup Ištary do podsvětí, text staré Mezopotámie)

Poznámka na závěr

Další vystavené obrázky i krátké filmy byly nafoceny hlavně během happeningu, pořádaném v roce 2010 na okraji Kladna, na opuštěné uhelné haldě Ronna. Šlo nám hlavně o propagaci života na okraji a v křoví. Zbylé artefakty pochází z různých exkurzí na okraje měst, krom Prahy také zmíněného Kladna a Liberce.

Další osoby, které se na těchto akcích význačně podílely a / nebo jejichž některé fotografie zde vystavuji:

Magdalena Šturmová (foto, tato výstava)
Tomáš Bělina (tato výstava)
Koen Mertens, Belgie (foto, filmový minidokument o „křovinaření“)
Hyena a Dobytek, psi


ÚMCH, kulturní komise

«Předešlá výstava«     »Příští výstava»
2012
Seznam výstav

BIOpolymerní POstdoktorandská Laboratoř a vzdělávácí centrum  - BIOPOL

Centrum polymerních materiálů a technologií Otty Wichterla - CPMTOW

Centrum biomedicinálních polymerů - CBMP

Centrum polymerních senzorů - CPS

Polymery pro energetiku - EnergoLab


Ústav makromolekulární chemie AV ČR v.v.i.

Heyrovského nám. 2
162 06 Praha 6
tel:+420 296 809 111
fax:+420 296 809 410

Strategie 21