XII. Stanovení 1H-13C mezijaderné vzdálenosti
Ačkoli tedy techniky založené na spin-spinovém přenosu polarizace je možno provést i pro pevné látky, relativně málo takovýchto experimentů bylo navrženo a úspěšně použito. Mezi všemi solid-state NMR technikami dominují experimenty založené na dipol-dipolovém přenosu polarizace nikoli přes vazebné elektrony ale přímo přes prostor. Důvodem je to, že tyto interakce jsou velmi silné díky omezenému molekulárnímu pohybu. To tedy vede k časovému zkrácení pulsních sekvencí a zvýšení citlivosti experimentu. Cena, kterou za vyšší citlivost platíme je však snížení selektivity řady experimentů. Polarizace se šíří neselektivně prostorem a proto při použití těchto experimentů k přiřazení signálů je potřeba být velmi opatrný. Na druhou stranu je však možné této neselektivnosti využít pro odhad a posouzení mezijaderných vzdáleností. Obdobně jako v NOESY experimentu v kapalině, přítomnost cross-peaku ve 2D NMR spektru indikuje prostorovou blízkost dvou a více jader. Na rozdíl od NOESY, které je v podstatě homonukleární, tento experiment koreluje 1H a 13C nebo 15N atp., což je možné využít ke stanovení jejich mezijaderné vzdálenosti. Tuto vzdálenost je možno posoudit vývojem intenzity cross-peaku během této směšovací periody. Pro krátkou směšovací periodu se plně vyvinou signály indikující pouze nejkratší vzdálenosti, tedy nejbližší partnery. Pro delší směšovací doby již pozorujeme signály korelující vzdálenější jádra. Jako příklad jsou uvedena 2D spektra tyrosinu měřená pro dva směšovací časy. „Krospíky“ a jejich intenzity v prvním spektru reflektují nejkratší jednovazebné proton-uhlíkové vzdálenosti, zatímco „krospíky“ v druhém spektru již charakterizují například tyto vzdálenosti. Pokud provedeme sérii těchto experimentů při různých směšovacích periodách a vyneseme závislost jejich intenzity na směšovacím čase můžeme pokud budeme velmi obezřetní posoudit mezijaderné 1H-13C vzdálenosti.