POZVÁNKA NA VÝSTAVU


Ústav makromolekulární chemie AV ČR, v. v. i.,

a

Atelier sochařství Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze

 

Vás srdečně zvou na výstavu

 

Petr Bařinka

Welcome to Endland

Obrázek:Pozvánka

Obrázek:Továrna

Obrázek:Sběr

Obrázek:pár

Obrázek:Ohrada

Vernisáž v pondělí 24. 5. 2010 v 18 hodin. Výstavu zahájí Mgr. Michal Tošner, Ph.D., Katedra antropologických a historických věd FF ZČU

Otevřeno od 8 do 18 hodin v pracovních dnech do 18.6.2010

Výstavní síň Ústavu makromolekulární chemie AV ČR, Praha 6, Heyrovského nám. 2, (konečná stanice tramvají 1 a 18).

Vystavující autor Petr Bařinka je etablovaným tvůrcem, který se v letošním roce stal vítězem ceny Národní galerie – 333. Cena NG je určena pro mladé umělce. Bařinka ovšem není autorem začínajícím, ale naopak již rozvinutým. Jeho rukopis i umělecká intence je konzistentní. Již několik let je v ní kontinuálně rozvíjena velmi originální intuice, kterou autor ve své tvorbě stále ohledává a zhmotňuje. Jeho práce Strašáci (2007) nesla již všechny zárodky toho, s čím se, v pokročilé formě, setkáváme na této výstavě. O Strašácích jsem napsal, že se jedná o uzavření děsivých výjevů vnějšího světa v lidské mysli. Bylo to první gesto dovnitř obráceného pohledu, v němž se snové prvky prolínají s reálnými figurami. V Bařinkově tvorbě nejde o čistě subjektivní výpověď. Spíš se tu děje pohyb synekdochy, v němž se dílo skrze dílčí vyjádření autora dotýká obecně lidské zkušenosti. Uskutečňuje se zde odkrývání antropologické konstanty „vnitřní zkušenosti“: svrchovaného zavření očí, transgresivně odvráceného pohledu. Pregnantně toto gesto vyjádřil francouzský filozof Georges Bataille: Kdyby člověk nezavřel suverénně oči, neviděl by nakonec to, co stojí za to, aby bylo viděno.(G. Bataille). V inverzi pohledu lze spatřit slunce, jež se otřásá, a velké oční víčko, které uzavírá svět (Foucault)

V přítomných nových artefaktech Petra Bařinky se oko se dívá do nitra. Zhmotněn je tu obraz uvězněný v oku nebo je to dokonce jakési oko otevřené uprostřed lebky, bílá koule uzavřená kolem noci, (…) černé jádro oka se rozlévá po světě jako pramen, který vidí, tj. osvětluje; rovněž však tak můžeme říci, že soustřeďuje všechno světlo světa do malé černé skvrny zorničky a zde ji mění v jasnou noc obrazu. Je zrcadlem i lampou; rozlévá světlo kolem sebe a v pohybu, který možná není protikladný, vrhá toto světlo do svých studnic (Foucault). Svět uvězněný za očním víčkem není zpracován vědomím a potlačen bdělostí. Obrací se k nočnímu a hvězdnému nitru lebky, takže mu zevnitř ukazuje jeho slepý a bílý rub, právě tehdy uskutečňuje to, co je v něm nejpodstatnějšího: uzavírá se před denním světlem v pohybu, jenž vyjevuje jeho vlastní běl (ale ta je právě obrazem jasu, jejím odrazem na povrchu, třebaže právě proto s ním nemůže být ve styku a nemůže tuto běl ani sdělovat); okrouhlá moc zorničky je posílá k ústřední temnotě, kterou osvětluje svým jasem, vyjevujíc ji jakožto noc. (Foucault) Jeskyně z kostí, svět noci se otevírá tam, kde končí bdělý svět. Tam kde končí denní svět, tam začíná Endland.

Máme před sebou svědectví pohledu obráceného k otiskům vnějších věcí ve vnitřním prostoru. Zobrazen je tu zhmotněný sen, noční imaginace a snění, negativ vnějšího světa, a řekněme ještě jednou: privátní a jedinečné autorovo vyjádření diváka vede k obecně antropologickému aspektu vidění, které se odehrává za zavřenými víčky. Neboť …za okem, které vidí, je oko mnohem subtilnější, diskrétní a rovněž natolik čilé, že jeho vpravdě všemocný pohled prohryzává bílou bulvu vlastního těla; za ním je nové a za ním další, stále jemnější, a jejich substancí již není nic, než čirá průhlednost pohledu (Foucault). A je to právě energie pohledu, co je přímo substancí vystavených děl. Přítomné figury se vždy dívají. Jejich činností je pohled, pozorování. Díváme se na figury, které se sami dívají. Objevuje se zde i motiv tzv. rückenfigur – figury obrácené zády k pozorovateli, která se sama a spolu s námi dívá na výjevy v pozadí. Náš vlastní pohled pozoruje obraz, ale jsme v něm možná sami pozorováni, pozorováni ve svém spánku, protože, když spíme, naše domy v noci obcházejí ti druzí – figury nevyzpytatelných pozorovatelů nás samých. Je to zvláštní svět, v němž jsou lidé až druzí v nějakém cizím světě, kde jsou lidé ve spánku pozorováni.

Tento zhmotněný pohled do nitra je přiveden na samo rozhraní s vnějším světem. Není to však ozvěna vnějšího světa, je to úplně jiný svět s vlastními pravidly. Každý obraz vypráví část příběhu a přechod mezi nimi je snovým střihem. Zamlčené je zde stejně významné jako zobrazené. Bařinka však nedělá z psychické obraznosti psychoanalýzu, ale naopak – poezii, obraz, atmosféru zhmotněného snu. Evokuje stav hypnózy, sen o strašidelném hradě vlastní hlavy. Je to narativní celek, pohádka o putování v zemi za zrcadlem, v zemi pod vládou temného Leviatana. Z obrazů vyzařuje takřka kinematický zážitek. Atomový výbuch se odehrává jakoby na filmovém plátně letního kina, které vrhá světlo na romantickou scénu dívky s medvídkem. V té scéně je vše: láska, plození i zánik – černé slunce noci.

Ačkoli je zde pojednáváno téma, které odkazuje ke smrti a konečnosti, je podávané příjemně naivní formou, která se vyvarovala patosu. Jako kdyby šlo o noc zbloudilého děcka, o prostor snění, o zemi, po níž chodí náměsíční ve svých snech. Smrt je zde nevinná a zároveň erotická. Evokovaná konečnost umocňuje vědomí hranice: Je možné, že zkušenost transgrese právě v tomto pohybu, jenž ji vede do nitra noci, ukazuje onen vztah konečnosti k bytí, onen moment hranice, k němuž ostýchavě směřuje antropologické myšlení (Foucault). Řekněme závěrem, že v Bařinkově díle je vnitřek přiveden na rozhraní s vnějškem. Není to však okoukaná metafyzika, kterou nás tak často nudí současní tvůrci. Je to umění transgrese utvářející se po smrti Boha. Tak jako řeč od Sada po Freuda vyslovovala sexualitu, aniž by ji mohla vyslovit, tak každá řeč může být nanejvýš předmluvou k obrazu. Kritická řeč nakonec sama musí zmizet, musí ustoupit dílu, a odmlčet se, jakmile nalezne svou vlastní mez. I já nyní skončím na pomyslné hranici, za níž začíná Endland. Dámy a pánové Welcome to Endland!


ÚMCH, kulturní komise

«Předešlá výstava«     »Příští výstava»
2010
Seznam výstav

BIOpolymerní POstdoktorandská Laboratoř a vzdělávácí centrum  - BIOPOL

Centrum polymerních materiálů a technologií Otty Wichterla - CPMTOW

Centrum biomedicinálních polymerů - CBMP

Centrum polymerních senzorů - CPS

Polymery pro energetiku - EnergoLab


Ústav makromolekulární chemie AV ČR v.v.i.

Heyrovského nám. 2
162 06 Praha 6
tel:+420 296 809 111
fax:+420 296 809 410

Strategie 21