RARERIRORVRI

Parafráze duchampovského výroku: Je-li dáno..., je to krajina, vystihuje jednotu a koncept díla Miloše Šejna. Pokouším-li se o výklad, přinejmenším překroutím původní poselství, ať už o něm řeknu cokoliv. Nemíním tím rezignovat na interpretaci, říkám to se vším respektem k více než čtyřicetileté práci-úsilí jak zprostředkovat prožitek z krajiny, ale i jeho dvacetiletému pedagogickému působení na Akademii výtvarných umění, kde vedl ateliér konceptuální tvorby, právě tak jako k téměř dvacetiletému projektu Bohemiae Rosa, na české scéně výjimečném kontinuitou a metodologií práce — sérii otevřených dílen na významných místech české krajiny.

Miloš Šejn využívá řadu výtvarných postupů a médií jako je kresba, malba, fotografie, film, instalace, akce, uplatňuje nejen obrazové či vizuální nástroje, ale i text, slovo, tělesný pohyb.

Obecně bychom však za jeho nástroj mohli označit tělo, a jeho pohyb v kra-jině, putování krajinou.

V 60. letech v rámci mezinárodní scény nastupuje konceptuální umění, což je v širším významu takové umění, pro něž je rozhodující myšlenka a nikoliv artefakt, v užším smyslu slova však zastřešuje výtvarné postupy, které od 60. let překračují jak výtvarný, tak předmětný charakter umělecké tvorby a umělecký proces je realizován přímo před diváky nebo jako zcela soukromá, osamělá akce: event. happening, performance, akční umění, body art, land art, instalace či umění site specific. Právě ze zmíněného rozšířeného uměleckého pole vychází zásadní umělecký vklad Miloše Šejna, kdy se krajina-místo sama stává médiem umělecké tvorby.

Základním rysem Šejnovy tvorby je intermedialita. Jde tedy především o výslednou syntézu, z níž není možné zpětně jednotlivé disciplíny oddělit. Obrazy, fotografie a videa jsou výsledky konkrétních událostí, které nejsou předurčeny, ale organizují se samy i na základě prvků náhody, vnitřního prožitku a okolních podmínek. I když se někdy objevuje prvek inscenace při záznamu obrazu.

Kromě konceptuálních tendencí jsou přítomny v jeho přístupu i historické roviny, o nichž je možné hovořit jako o kulturní paměti krajiny. Je to především kultura českého baroka, jmenovitě dílo jezuitského kněze, literáta, historika a zeměpisce Bohuslava Balbína, ale také historických osobností hraběte Františka Šporka či vévody Albrechta z Valdštejna. Mnoho autorových prací vzniklo přímo v okolí Jičína, zvláště Český ráj je možné označit jako Šejnovu důvěrně známou krajinu.

Výstava RARERIRORVRI vychází z filmového záznamu krajiny pozorované škvírou mezi prsty z vyvýšeného místa kdesi v Bavorském lese v srpnu 2012. Přes abstraktní světelný záznam se jedná o konkrétní událost v konkrétním čase doprovázenou hlasem umělce.

Zároveň Miloš Šejn navazuje na svoji současnou přehlídku v Galerii Města Blanska ORPHEVS. Obě výstavy spojuje konkrétní předěl v autorově tvorbě, jde o zárodky halucinativní figurace a používání nejrůznějších syntetických barviv, doplňujících přirozenou pigmentaci míst. Figurativní motivy byly sice běžnou součástí Šejnových tzv. psaných krajin, latentně jsou přítomné i v jeho pigmentových plátnech, ale teď se objevují jako ústřední motiv.

Pokud v Blansku byla výchozím podnětem mýty opředená archeologická lokalita Býčí skála v Moravském krasu, pravděpodobně jeskynní svatyně evropského významu, v Praze je to patrně více rovina osobní, období Šejnova vysokoškolského studia, kdy bydlel na nedaleké studentské koleji na Větrníku i jeho časté procházky v nedaleké oboře Hvězda. Rozvzpomínání jde ale možná od raného dětství přes celý život.

Na výstavě ORPHEVS v Blansku jsou některé Šejnovy autorské texty provedené technikami tzv. zlatých orfických tabulek z řeckého Hipponionu ze 4. století před Kristem. Ty původně poskytovaly instrukce pro duši zemřelého v cestě. Tabulky souvisejí snad prastarým mysterijním orfickým kultem, z něhož mystický prvek vstoupil s Pythagorem do řecké filosofie a od něj do Platónova učení. U Šejna jde o transformace jeho osobních zážitků do podoby návodů konání. V. Cílek ve své knize Orfeus publikoval překlady několika tabulek, které dobou vzniku zhruba odpovídají hlavní halštatské nálezové vrstvě právě v předsíni jeskyně Býčí skály.

„Nalevo od příbytku Hádova nalezneš pramen
a opodál rostoucí bílý cypřiš.
K tomu pramenu příliš blízko nechoď,
ale nalezneš jiný u jezera Paměti,
tam tryská chladná voda a stojí u ní stráž.
Řekneš: „Jsem dítě Země a Hvězdného nebe,
ale rod můj je (toliko) nebeský, víš to sám.
Leč hle, prahnu žízní a hynu; nemeškej a podej
mi chladné vody z jezera Paměti“.
A oni dají tobě pít z posvátného pramene. . .“

Tím pramenem, z něhož duše pít nemá, je Léthé, která přináší zapomnění, druhým pramenem je Mnémosyné, paměť. Duše na onom světě, má-li dojít spa-sení, nemá zapomínat, ale naopak, získávat paměť, která má překonat to, co je přirozené.

Zdá se, že symbolický orfický výklad světa je i v Praze přítomen. Je to zjevně intuitivní vizuální sestava, nelze ji proto jednoznačně a do důsledků interpetovat. Podle Friedricha Schellinga je symbol nekonečnem v konečné podobě a symbolika je pro rozumovou analýzu temná.Uprostřed kompozice je symbol otáčejícího se vřetena času bohyně Ananké (Nutnosti či Osudu) – součást Platónovy představy posmrtného života.

“Spatřili rovný pruh světla jako sloup, táhnoucí se shora celým nebem i zemí, podobný nejvíce duze, ale jasnější a čistší; ušedše cestu jednoho dne přišli k němu a tu viděli uprostřed světla táhnoucí se od nebe konce lan, kterými jest nebe svázáno - toto světlo jest prý totiž pás nebes, držící pohromadě celou otáčející se oblohu, a od konců lan jdoucí vřeteno bohyně Nutnosti Ananké, jímž jsou otáčeny všechny nebeské kruhy... A na jeho prstencích nahoře na každém prý sedí Siréna, spolu se otáčejíc a vydávajíc jediný zvuk, jediný tón; ze všech osmi pak zaznívá jedna souzvučná harmonie. Kolem dokola pak sedí ve stejné vzdálenosti tři jiné bytosti, každá na jednom stolci, dcery Nutnosti, Moiry, bíle oděné, ověnčené stužkami, Lachesis, Klóthó a Atropos, a zpívají k harmonii Sirén, Lachesis o minulém, Klóthó o tom, co jest, a Atropos o budoucím.”

Tyto figurativní vizuální kresby vynášejí něco světelného, zářícího, prchavého, je to jediná vizuální věta s mnoha vsuvkami, kusy této věty jsou rozloženy po stěnách, otevírají imaginární prostor konkrétní lidské existence od spirály zrození a neúprosného koloběhu života. Je možné, že jde nejen o reflexi řeckých mýtů, ale také o počátek „hledání cesty domů“, tak jak ji dříve nebo později bude hledat každý z nás.

MILOŠ ŠEIN

Narozen 1947 v Jablonci nad Nisou, absolvoval filozofickou fakultu University Karlovy v Praze v roce 1975 (výtvarná výchova - Doc. Zdeněk Sýkora, dějiny umění a estetika - prof. Petr Wittlich, Doc. Miloš Jůzl). Roku 1976 doktorát filozofie, 1991 jmenován profesorem malířství. V letech 1990 - 2011 působil jako vedoucí pedagog intermediálního ateliéru na Akademii výtvarných umění v Praze a hostoval na Akademiích v Aix-en-Provance, Carraře, Ljubljani, Reykjavíku, Stuttgartu a Vídni.

Miloš Šein pracuje v oblastech vizuálního umění, performance, multimédií, zabývá se problematikou vizuálního vnímání a organizuje workshopy, jako je Bohemiae Rosa. Jeho umělecký koncept byl formován od mládí, kdy vykonal množstí cest divočinou jako reflexe vnitřní potřeby přiblížit se tajemství přírody a sledování zázračnosti, k níž v ní dochází. Od počátku šedesátých let dvacátého století během putování fotografoval, kreslil, sbíral a popisoval svá pozorování přírody. V současnosti se zaměřuje na okamžité kreativní možnosti, vycházející ze vztahů historické humanizované krajiny a celistvé přírody. Vědomě laboruje oblastmi expresívního jazyka mezi textem, výtvarnou stopou, tělovým pohybem, hlasem a expanzí do prostoru.