Vždyť jsme všichni v Kotli, ale všechno je v absolutním pořádku

Jan Karpíšek: V kotli. Akryl na plátně, 100 x 100 cm, 2008.

galerie

LEGENDÁRNÍ „MAKROKOULE"

Umění a řemesla 1-2/2008

TEXT: HANA PRIMUSOVÁ
FOTO: ARCHIV JANA KARPÍŠKA

První výstavy byly v Ústavu makromolekulární chemie AV ČR v Praze na Petřinách uspořádány v roce 1972, kdy už bylo opravdu těžko najít ostrůvek alespoň relativní svobody. Akademie věd, zejména pak ústav zaměřený na oblast, kde se nic moc politicky závadného nepředpokládalo, k tomu poskytla dobrou půdu...

Na jedné straně zdánlivá nenápadnost, na straně druhé rychle rostoucí popularita mezi těmi milovníky umění, kteří se nechtěli spokojil s tvorbou oficiálních normalizačních tvůrců. „Makráč". jak se této legendární výstavní síni přezdívalo (a dodnes přezdívá) se tak stal jedinou, a o to vítanější možností vystavovat pro ty autory, kteří byli politicky nepohodlní, a tudíž nežádoucí (jen namátkou - Adriena Šimotová, Karel Nepraš, Karel Malich, Vladimír Boštík, Kurt Gebauer, Milan Knížák a další).

Je potěšující a mile překvapující, že tradici vysoce kvalitních výstav „U makrokoulí“ (další z používaných přezdívek) nepřerušil rok 1989, což se v řadě jiných případů podobně záslužných kulturních podniků bohužel stalo. Za více než pětatřicet let své existence si tak Výstavní síň ÚMCH AV ČR vybudovala renomé jedné z nejvýznamnějších pražských galerií se standardně vysokou úrovní - z dnes již téměř pětistovky výstav, které zde proběhly, by se případy, kdy dramaturgie poněkud „šlápla vedle", daly spočítat, na prstech. A nepokazila se (a nekomercionalizovala se), což je nebývalé a oceněníhodné! Novou linii našla ve spolupráci s Vysokou školou uměleckoprůmyslovou v Praze, zejména pak pod výraznou duchovní patronací profesora Kurta Gebauera. Ostatně posledních několik let výstavní činnost „Makráče" s bravurou a nezdolností sobě vlastní, vede absolventka Gebauerova ateliéru na VŠUP Dagmar Šubrtová. Je jen škoda, že zajímavé projekty, které se zde prezentují (a měsíc co měsíc obměňují), dosahují menšího ohlasu a diváckého zájmu, než tomu bylo v dobách, kdy měli návštěvníci „Makrokoulí“ pocit, že podnikají cosi téměř protistátního. Copak dnešní doba nežádá (sice trochu jinak, ale stejně intenzivně) hledat a nalézat onen pověstný „ostrůvek pozitivní deviace“?

V kotli Jana Karpíška

Z letošního podzimu v galerii Ústavu makromolekulární chemie zaujala například výstava maleb Jana Karpíška (*1981), nazvaná „Vždyť jsme všichni v kotli, ale všechno je v absolutním pořádku“. Pro Karpíškovu tvorbu je charakteristická spiritualita a meditativní přístup k zdánlivě prostým tématům. Jeho sklon k ilustrativnosti, respektive ke grotesce, jistě není u autorů jeho generace ničím výjimečným, zato lehkost a bravura, s jakou zvládá kresbu, poměrně ano. Jeho gesticky abstraktní malby jsou však přesto působivější a výrazově dotaženější. Každopádně se lze těšit, čeho se v budoucnu od tohoto nadějného autora dočkáme.

V tom mimo jiné tkví půvab legendární galerie ÚMCH AV ČR - její dramaturgie má na výběr nadějných tvůrců již po desetiletí téměř vždy neotřelý, ale výrazný „čich"...