Věra Boudníková - Špánová: Výběr 1999-2002 - článek v časopisu Ateliér

ČTRNÁCTIDENÍK SOUČASNÉHO VÝTVARNÉHO UMĚNÍ / FORTNIGHTLY JOURNAL OF CONTEMPORARY ART, ČÍSLO / NUMBER 8, 2003

Praha, Ústav makromolekulární chemie AV ČR, 10. 3. - 4. 4.

Umělecké dílo, jehož forma koresponduje s obsahem, dílo, před nímž cítíme, že jeho idea nemohla být vyslovena dokonaleji žádnými jinými výrazovými prostředky, skýtá divákovi ojedinělý zážitek, kvůli němu stálo za to jet tramvají číslo 18 až na její konečnou. Ve výstavním prostoru Ústavu makromolekulární chemie AV ČR na Petřinách bylo k vidění hned několik děl, která podobnou zkušenost nabídla. Textilní výtvarnice Věra Boudníková-Špánová (1946) zde vystavila ukázky své tvorby z let 1999 až 2002 a zároveň sdělila leccos o událostech, myšlenkách a prostředcích, které ji v tomto období zaujaly.

Textil je pro autorku materiálem, který zpracovává s bravurou, suverénně ho ovládá a činí ho dokonalým nositelem svých záměrů. Nebojí se ironizovat rodokmen textilní tvorby, v minulosti tradičné spojované s takzvaným ženským uměním (a v intencích dobového chápání s nízkým uměním), čehož je dokladem autorčino dílo Červená knihovna, které je složeno z atlasových polštářků, pospojovaných zlatými stuhami do podoby jakéhosi závěsu. Při pohledu na něj se nám okamžitě vybaví jemné ručky, které v přestávce mezi četbou Srdce v propasti uchopily vyšívání či jinou ruční práci a vytvořily něco harmonizujícího s odloženou knihou. Věra Boudníková-Špánová dokáže tyto schematické představy, obviňující ženy ze sentimentalizace a trivializace kultury [například Nathaniel Hawthorne), elegantním způsobem zesměšnit. S nadsázkou glosuje i legendy, kterými opředla ženu česká historie. V díle Husitské ženy pospojovala několik utěrek v originální ,,gobelín" a vytvořila zajímavý pandán k červené knihovně (ženy jemnocitné versus ženy hrdinné). Zároveň evokovala nejen zkazku o rozprostřených plínách u Sudoměře, ale také již legendární akci Zorky Ságlové (viz At. č. 4/96). Sžití autorky s materiálem a s technikou zajímavým způsobem demonstrují díla, u kterých je na první pohled patrná obrovská pracnost. Série děl s názvem Povodně svědčí o schopnosti překonávat překážky technické náročnosti, v jakési kontemplaci zpracovat precizně a důkladně materiál. Celá série jako by byla jakýmsi mementem, připomenutím loňských událostí, které autorka prožila na vlastní kůži, a na které nemohla nereagovat. Práce nainstalovala jako jakési fetiše, které snad mají nejenom připomínat, ale také zaříkávat a zažehnávat podobné tragédie. Dílem podobné subtilním, svědčícím taktéž o snaze po hlubokém soustředění a dosažení spirituálnějšího výrazu, je i Památka zesnulých. Výstavu uzavřela 15 medvídky nainstalovanými ve 3 řadách nad sebou. Medvěd, nejen plyšový, je motivem, se kterým autorka pracuje již delší dobu. Když loni v listopadu vystavovala v tomtéž prostoru se skupinou mladých umělců, absolventů ateliéru Kurta Gebauera (Naše květiny), představila se instalací sestávající z velké výprodejové hromady květovaných medvídků. Symbol výprodeje něžných, naivních, květinových iluzí vyzníval v kontextu hravých děl jejich kolegů nesmírné hořce. Medvědi, které prezentovala tentokrát, nejsou květovaní. Jejich černá, hnědá a temné šedá barva provokativně kontrastuje s tradiční podobou miláčků našeho dětství, ze kterých se zde stávají ďáblíci, vetřelci v dětských náručích.

Nevelký soubor děl dostatečným způsobem informoval o tvorbě Věry Boudníkové-Špánové z posledních 4 let a navíc poskytl možnost setkat se s umělkyní, která ovládla výrazové prostředky svého umění natolik, že je jimi schopna sdělit nejen zprávu o sobě samé a svém uměleckém chtění, ale i komentovat stávající situaci jazykem, který je výstižnější a univerzálnější, než by kdy dokázala být slova.

Marie Rakušanová

Věra Boudníková-Špánová, Medvídci, 2002, bavlna, vlna, polyester, 200 x 100 cm. Foto archiv autorky